Paolo, celým jménem Paolo Pietro Palatucci, narozený 3. února 1944 v Neapoli. Otec Antonio byl poručíkem v italské armádě, byl zastřelen spolu s dalšími při vzpouře proti nesmyslným rozkazům posílajícím muže na smrt. Paolo se narodil pár dnů po smrti otce, nikdy ho nepoznal. Paolova matka, Carina, zpěvačka v národní opeře, se ze smrti manžela nikdy úplně nevzpamatovala. Ještě před koncem války s malým Paolem uprchla do Portugalska za svojí sestrou a pár měsíců poté do Států, kde se konečně usadili.
Malý Paolo byl odjakživa veden k hudbě. Měl nadání a proto mu matka platila soukromé hodiny na trubku. Ve škole byl třídní premiant, učení mu nedělalo problémy. Každou neděli chodil s matkou do kostela. Pro jeho vypravěčský nadání a bavičský vlohy byl poměrně oblíbenej i přes to, že byl miláček kantorů. Jak Paolo dospíval, začal se zajímat o svojí rodinu, o minulost. Tehdy se dozvěděl, co se stalo s otcem. Našel v albu pár fotek otce v uniformě a tehdy se něco zlomilo.
Jakmile mu bylo osmnáct, sbalil si kufr, svojí trubku a zabouchl za sebou dveře. Matce nechal dopis na rozloučenou. Nikdy neměl rád loučení, nedokázal by jí říct sbohem do očí. Věděl, že armáda je jeho údělem, že nic jiného nemá v jeho životě smysl. Musel pokračovat ve stopách svého otce a přísahal, že bude dobrým vojákem.
Tehdy narukoval. Napřed do pomocných ženijních sborů, později se nechal přeložit k námořní pěchotě, se kterou se dostal do Vietnamu. Jako nadějný nováček byl vybrán jako posila do jednotky Baker, která operovala ze základny na Nui Peku. I přes svoje mládí si při první misi vydobyl respekt všech členů jednotky, když při průzkumu u vesnice Bahnar dokázal jako jediný vystřílet grupu žluťáků, zatímco ostatní se museli stáhnout se zraněnými. Tolik asi o Paolovi.