|
Deník
Proč tohle píšu? Snad abych se nezbláznil. Je to tu děsná pakárna. Místy hotovej surrealismus. Lidská bytost obnažená v celé své kráse. Krutá a milující…Stroje…Stroje co zabíjí, aby přežily. Stroje bez citů, ale s obrovskou bolestí tam uvnitř. Dnes je jen další den v Namu. Už nevím jestli je léto, nebo zima. Jmenuji se Andrew Scott a říkají mi Andy .Narodil jsem se 31.5.1941 v Dallasu a už rok jsem po krk v bahně vietnamské delty. Tohle píšu proto, abych podal svědectví o naší túře v této bohem zapomenuté zemi. Před týdnem jsem se totiž stal členem LRRP (long range reconnaissance patrol ) teamu s krycím názvem Squad Baker. Tímto bych chtěl začít oficiální kroniku Squad Baker. Nebudu do ni psát jen já…Budou v ní nechávat stopy všichni, s nimiž tady sdílím chvíle radosti i smutku. Formování a výcvik Squad Baker (LRRP)
Je 2. ledna 1964. Naše výcvikové středisko se nachází v Nha Trangu, což je velká základna sil speciálního určení, kde se školí budoucí Recon týmy MACV-SOG. Náš výcvik začal asi před týdnem. Začal ho takovej udělanej dědula svým burácivým projevem. Že prej jsme speciální průzkum, že jsme elita a tím pádem musíme vědět, že nároky na nás kladené budou hodně vysoké. Že mise, které budeme plnit budou děsně nebezpečné a že spousta z nás se už domů nepodívá. To jsme brali jako prdel do tý doby, než nám sebrali známky a veškeré insignie a museli jsme podepsat lejstra o mlčenlivosti a že v případě, že budeme nezvěstní nebo mrtví, tak budeme hlášeni jako ztráty oficiálních bojových akcí. Tehdy nám došlo, že to s tím „Přísně tajná činnost za hranicemi běžných operací“ mysleli vážně. Že prej naše mise budou mít zásadní význam pro plánování operací a přispějí k záchraně mnoha amerických životů a k vítěznému cíli v téhle válce…Pak nás čekaly dva tejdny teoretické přípravy, kde jsme se dozvěděli jak Charlieho pozorovat a sami nebýt pozorováni. Jak správně zabíjet a zachraňovat…A jak správně utíkat, je-li situace horká a hoří nám za prdelí.. Potkal jsem tu spoustu lidí, ale nejlepší jsem potkal, až nás seznámili s našimi seržanty – SFC Ghoose a SGT Ryana. Našim prvím úkolem je se pěkně secvičit na cvičišti, abychom pak v džungli nedělali ostudu US Army. Takže nás teď čekají asi dva tejdny praktických dovedností jako je střelba, překážky a ostrá střelba.. Samozřejmě budem taky rozšiřovat své teoretické obzory :)
5.2.1964 –Nha Trang, Andy
Už delší dobu tady pendlujeme mezi fyzickým drillem,teoretickou přípravou a tak. Děsně to člověka ubíjí. Ještěže máme toho seržu Ghoose a jeho kontakty na místní dealery. Nedokážu si představit, že bych si aspoň jednou týdně s klukama nevykouřil tohle ubíjející svinstvo z hlavy. Takže ráno drill, příprava, drill, příprava. Pak osobní volno, rozdělení do strážních postů. Ti ostatní pak maj štěstí, že si večer mohou uspořádat nějakou malou soukromou párty v bunkru poblíž muničního skladu. Nebejt toho pitomýho drillu, tak by ta služba tady byla snesitelná. A proč neustále tvrdneme tady? Jiný družstva už dávno honí Charlieho. Nejsme totiž ještě početně kompletní jednotkou. Seržové také říkali, že jakmile dosáhnem bojeschopnosti, tak už konečně na nějakej ostrej výlet vyrazíme…
Nevím, ale konečně se tady začíná něco dít. Prej abychom se moc nenudili a nezakrněli, tak nám velitelství připravilo sérii báječných cvičení kousek odtud, v tréninkovém středisku ARVN. Maj tam kromě střelnice prej i přímo vytvořenou vesnici pro nácvik chování jednotky v urbanizovaném terénu. Tak na to už se fakt těším. Aspoň to bude změna, kterou myslím naše už beztak litry piva a kily konopí otupělé mozky přivítají :)
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
19.6. 1964 Základna SF A-217 a Squad Baker Nui-Pek, KostiCZ
Konečně jsem si našel čas vzít do ruky tužku a otevřít ten starej, umaštěnej sešit. Stalo se toho za posledních pár týdnů hodně, asi zaplnim hezkých pár listů. Máme teď chvíli čas před večerním briefingem. Zase nějaká rutina, nejspíš patrola. Pravděpodobně nepůjdeme ani celý tým.
Proč tohle vlastně píšu? Možná proto, abych měl ve stáří co povídat vnoučatům, abych nezapoměl. Bane, určitě se najdou lepší pohádky před spaním, než to, jak strejček Ghoose ubalil a pak netrefil ani do svý ubikace. Nebo jak náš spojař polil rádio pivem těsně před misí a celou jsme jí pak šli bez spojení s nefunkčním rádiem na zádech.
Je krásný, horký večer, slunce pomalu zapadá a chlapi se trousej z jídelny. Zase jsme měli nějakou šlichtu, dneska to nestálo za nic. Ostatně jako každý den. Zásoby přivezou až příští týden, takže nějak to musíme vydržet. Chlapi jsou už nadržený na poštu. Minule jsem dostal dopis. První za tu dobu, co jsem v armádě. Kamarádka ze školy, no tehdy to byla víc, než kamarádka. Teď je vdaná a má dvě děti. Sháněla mě doma, přes kamarády, nakonec mě vyšťourala v armádě. Ještě jsem jí ani neodepsal. Nějak prostě nevím, co psát. To, co bych chtěl, to se nedá hodit na papír. Třeba se po válce někdy sejdem, v nějaký kavárně, nebo si spolu dáme hamburgra jako za starých časů.
V pátek jsme byli na misi společně s pár nováčkama. Dostali jsme z velitelství přidělený posily na doplnění týmu. Prý důležitá akce, tak že nás to nenechaj udělat s polovičním týmem. Správný chlapi, ještě, že šli s náma. Prý zajištění bezpečného provozu radiostanice. To nám ale neřekli, že se rejžožrouti budou snažit celej kopec rozbombardovat. Tak jsme teda zajišťovali okolí a hledali, jestli neucejtíme nějaký cizí ponožky. Samozřejmě, že to Čárlí vzal ve velkým stylu. Než jsme se dostali ke kopci s přenosovkou, byl od mortaru samej kráter. Rejžožrouti se rojili všude kolem. No nebejt v plným počtu, tak jsme tam zařvali všichni. Teď to tady vypadá jak v lazaretu. Každej si léčí nějakej ten šrám.
Carl Johnson, Karlos. Myslí si, že musí spasit naše duše. Nebyl vždycky kaplanem, ale od jistý doby otočil o 180 stupňů. Teď se modlí za naše hříšný duše. No to bysme mu ještě tolerovali, ať se modlí, ale schovává nám pivo, hlavně před akcema. Dokonce se snaží našeho seržu Ghoose odnaučit bánit tu jeho trávu. Na druhou stranu nebejt Karlose, tak už jsme si tu všichni vychlastali rozum z hlavy. Je to něco jako náš táta.
Paolo Pietro Palatucci. Jeden z nejmladších kluků tady. Převeleli ho k nám pro jeho schopnost se vyhnout kulkám. Je dobrej v džungli, neujde mu žluťák schovanej v houští, když ostatní přejdou kolem něj. Je pořád upovídanej, není chvíle, kdy by nám nevyprávěl nejakou historku. Prostě nesklapne a nesklapne. Kolem něj se může střílet a vy se lámete v pase smíchy nad jeho vyprávěním. Prostě tichá noční mise s Paolem nejde dohromady. Ten kluk nás stejně jednou přivede svojí pusou do maléru. Ale může mu to člověk zazlívat? Prostě nemůže.
Dave. Poslední naše pátková posila. Prostě pár hodin před misí ho vysadilo UH-čko na základně a druhý den po misi se zase vypařil. Zdá se jako fajn chlap. Moc toho nenamluví, ale střílí jako Vilém Tell. Od našeho serži vím, že Dave byl přidělen k naší jednotce ke skupině Bravo. Rozkaz už dostal, jen je teď na zotavenou na pár dnů v civilizaci. Už se na něj všichni těšíme.
Pomalu budu muset jít. Do briefing roomu to mám pěkný kus cesty, nerad bych přišel pozdě. Už aby bylo ráno, tyhle noční mise mě ničej.
22.6. 1964 Základna SF A-217 a Squad Baker Nui-Pek
Od rána prší. Voda zalejzá až na kůži, hrozný počasí. Vlastně začalo pršet už v noci. Dnešní patrola do oblasti Khe Areh byla odvolaná, máme volno. Každej je někde zalezlej a relaxuje. Konečně je čas na psaní.
Včera ráno jsme se vrátili z mise. Měla to být rutina, vyjížďka jeepama, prostě se podívat do jedný usmrkaný vesnice, potřást si rukou s náčelníkem, ochutnat jejich vínko a zase vypadnout. Vypadalo to jako procházka. Jakej to jen byl omyl. Naše kolona vjela do pasti. Prostě najednou se první jeep vznášel ve vzduchu, jak najel na minu. Kolem se vznořili žluťáci a začalo peklo. Nevím, kolik jich bylo. Asi ne moc, ale v tom zmatku nikoho nenapadlo je počítat. Bránit se, bojovat, to by byla sebevražda. Prostě nezbylo nic jiného, než utéct. Naložili jsme zraněné z prvního jeepu a uprostřed palby prchali pryč. Bohužel, prostě nikdo neví, jak se to stalo, nebyl mezi náma Andy. Desátník Andrew Scott. Jel v prvním jeepu. Nenašli jsme ho, musel zůstat někde u auta. Zkusili jsme se vrátit, opatrně prozkoumat okolí, ale už bylo čisto. Všude klid, žádný nepřítel, ani Andy. Našli jsme jen jeho bágl a helmu. Opodál byly stopy od kol, žluťáci odjeli na náklaďáku.
Od včerejšího rána po něm pátrá rozvědka. Je pravděpodobné, že ho zajali. Všichni věříme, že je ještě naživu.
Za chvíli bude večeře. Seržové slibovali na dnešní večer nějaký rozptýlení, tak uvidíme, co to bude. Víno, ženy, zpěv? Možná proto už Paolo fouká do tý plechárny. Nacvičuje na večer trubkový sólo. Když je hezky, chodí normálně na kopec nad táborem, teď tu musíme všichni trpět.
Zítra by mely dorazit zásoby. Konečně, všichni se už těšej na poštu a pivo. Z tý převařený vody máme už v břiše žáby. Prý má náš serža Ghoose nějaký tajný zásoby, nějakou basičku, nebo co. Tak snad ji dneska večer vybalí.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
25.6. 1964 SFC James F. Ryan
Dnes jsem poprvé od převelení ke Squad Baker vyhrabal deníček. Řeknu vám . . . heh . . . není nic krásnějšího, než nekonečný promáčený pochody džunglí. Klidně jsem mohl zůstat v zavšiveným Nha Trangu a houpat nohama při pohledu na nový žabáky, ale tady se člověk dočká alespoń trochu akce. Chlapi z Brava jsou profíci a ikdyž jsme taková slátanina Rangers a zelených baretů, tak jsme si na sebe docela rychle zvykli. Obdivuju kluky Zardoze a Zmizíka, naše stopaře. S Kingem jim říkáme "ti dva vpředu" :)). Je to ten typ vojáků, co vydrží zůstat hodiny zaboření čumákem v blátě bez hnutí stopující žluťáky. Potom slyšíte tři nebo čtyři výstřely a je zase klid. King pořád remcá, že mu nic nenechají, ten člověk taky chvíli nezavře hubu, kdo ukecanější by měl taky tahnout rádio. Máme za sebou teprve pár misí. Dlouho jsme patrolovali jenom ve čtyřech, ale ve středu k nám převeleli ještě dva maníky. Nějakej Carl Johnson, starší chápek co říká džugli mami a zdravotníka Davea, asi náhrada za Andyho. Doprdele ani deset mediků s vrtulníkem za zadkem ho nenahradí, ten člověk mi bude chybět. Už týden se prodíráme džuglí a stále bez kontaktu, kdybych neměl ty dva, tak si připadám, jako bych chodil neustále v kruhu. Za pár dní budeme zase v táboře.
|
